Dnes je: nedeľa, 17. 12. 2017, meniny má: Kornélia , zajtra: Sláva

Nedokážem byť stopercentnou primadonou. Eva Urbanová oslavuje 30 rokov na opernej scéne

0

Veľkosť písma

  • A
  • A
  • A
Keď 18. apríla 1987 v plzenskej opere vystúpila v role Cizí kněžny ešte ako externá hostka Eva Urbanová, len úzky okruh ľudí tušil, aký obrovský talent sa v Plzni objavil. Zo speváckej nádeje, ktorú odmietlo prijať štátne hudobné školstvo, sa čoskoro stala umelkyňa rešpektovaná vo veľkom opernom svete. Ale aj pri takej obdivuhodnej kariére má Eva Urbanová stále na pamäti slová obdivovanej Destinnovej o svetskej sláve – poľnej tráve. Prešlo tridsať rokov a prvá dáma českej opery v našom rozhovore spomína na chvíle pekné i trpké, ktoré jej život s operou priniesol. Vlastne je ten rozhovor skôr také spontánne rozprávanie, postačí ľahučké ťuknutie a niť myšlienok sa stočí novým smerom…

Váš profesionálny debut bol dosť netradičný. Vy ste si na to operné javisko takpovediac „odskočili“ z rockovej scény, ktorá bola dovtedy vašou doménou. Napadlo vám vtedy, že raz budete slávna operná speváčka?

Ne, ne, to vůbec. Vždyť já jsem tehdy ani pořádně nevěděla, na co je tam dirigent, protože jsem s dirigentem nikdy předtím nepracovala. Já jsem vždycky chtěla zpívat „toho“ Mercuryho a rockovou muziku, jenomže mě neskutečně bavily vysoké tóny a ty jsem v rocku neměla. Předtím, než jsem v Plzni vystoupila, byla jsem se na Rusalku dvakrát podívat, jenom na druhé jednání, a musím říct, že tehdy mi šlo hlavou – hm, to až já tady zazpívám, tak budu stoprocentně lepší než ta zpěvačka, která tam zpívá teď. Já vlastně měla neskutečnou drzost a jediné, co mě trápilo, bylo, jak sejdu schody v dlouhé vlečce. Měla jsem jedinou aranžovací zkoušku mezi prvním a druhým jednáním a Princem byl tehdy na záskok pan Markvart, který tu inscenaci neznal vůbec. Když nás představili, řekl mi: „Vy to tu znáte“ a já na to: „Ne, já jsem tady dneska poprvé a jinak zpívám rockovou muziku“. Takže tak jsem vlastně začala zpívat v opeře…

A. Dvořák: Rusalka, DJKT Plzeň, 1988,
Eva Urbanová (Cizí kněžna),
foto: Archív DJKT

Každopádne, vaša kariéra nabrala rýchly spád. Zakrátko ste sa stali riadnou sólistkou pražského Národního divadla, prešli ste mnohé popredné scény a do desiatich rokov od svojho debutu ste dobyli aj La Scalu a Metropolitnú operu. Čo sa vám vybaví ako najkrajšia a čo ako najmenej príjemná spomienka z tohto obdobia?

Nejméně příjemnou vzpomínku mám na debut v roli Giocondy v La Scale. Já jsem nikdy v životě, na žádném jevišti, nezažila to, co jsem zažila tam. To prostředí bylo takové nepřátelské, protože kromě Luciany d´Intino bylo celé obsazení zahraniční – José Cura, Larissa Diadkova, Nicolai Ghiaurov, Nikolai Putilin – a v tisku psali, že ta „náplava“ z východu je, Italy, nebude učit zpívat belcanto a že pan Ghiaurov by se už mohl po těch letech naučit italsky a vlastně nejúžasnější, co o premiéře napsali, bylo, že ji v hledišti navštívila Mirella Freni. Oni tím tu premiéru vlastně strašně poškodili. Protože když to tenorovi jde a zpívá krásně, tak by všichni měli být šťastni a ne ho vybučet. A pokud se týká režií, tak účinkovaní v Neuenfelsově Síle osudu je pro mne noční můrou dodnes.

A tá najkrajšia spomienka?

Samozřejmě, vystupování v Metropolitní opeře a též v Torontu, kde všechny inscenace byly krásné a těm divákům bylo úplně jedno, odkud kdo je. Prostě, když hezky zpívají, tak jim hezky zatleskáme.

Za vašimi úspechmi je okrem talentu od Boha a veľkej driny ešte človek, ktorý si zrejme ako jediný môže dovoliť povedať, že takrečeno „urobil a dal svetu Evu Urbanovú“, vaša pani profesorka Ludmila Kotnauerová.

Ano, já jsem zpěv vystudovala soukromě na Lidové škole umění, protože na konzervatoř mě v sedmnácti kvůli věku nevzali. A jedna letitá kamarádka mě doslova natlačila k paní Kotnauerové, i když se musím přiznat, že ze začátku jsem byla hrozně líná se učit a bavil mě pořád hlavně ten rock. A paní profesorka, když zjistila, že mívám obrovskou trému, ale u té rockové muziky ne, tak mě nechala zpívat s kapelou s tím, že si mě bude chodit kontrolovat, abych se „neuřvala“.

A chodí si vás kontrolovať stále…

Ano, chodí si mě kontrolovat stále a má vždycky pravdu! Ona mi, co se týče hlasové hygieny, nikdy v životě nedokáže ublížit. Určitý čas dokonce byla na mě hrozně tolerantní a to jsem jí zase vyčetla já, že ona musí být nejpřísnější.

Na začiatku svojej kariéry ste mali šťastie na také dirigentské osobnosti ako Bohumír Liška, Josef Chaloupka či Zdeněk Košler. Ako vyzerala práca dirigentov so spevákmi vtedy a teraz?

Myslím si, že kdysi ti dirigenti hlavně víc pracovali s mladými zpěváky. Když třeba v osmadvaceti ode mě chtěl pan dirigent Liška Miladu a celé plzeňské divadlo se za jeho zády usmívalo, že mě chce zlikvidovat, tak na první zkoušce řekl: „Evičko, hlavně neposlouchejte žádné nahrávky. Já bych chtěl, aby Miladě bylo opravdu osmadvacet a tak to zpívejte. Neposlouchejte žádné vaše kolegyně, ty si poslechnete až za pár let“. A nenechal mě, aby někde „řvala“, abych si nakládala, rozebíral se mnou árie a učil mě pomyslně „oddechovat“, ale tak, aby divák nic nepoznal, aby měl prožitek… A to byly pro mě moc cenné instrukce a poznatky, protože já, jako vášnivý člověk, bych se do toho tak vložila, že než bych se dostala ke konci, byla bych úplně vyřízená. Dnes se všechno dělá strašně rychle. Kdysi jsme zkoušeli čtyři hodiny denně, od deseti do dvou, a všechno se stihlo. Teď se zkouší až do večera, ale ve finále se pořád jenom štveme, se vším jenom spěcháme. Setkala jsem se s názorem některých mladých zpěváku „já si to po premiéře nazpívám, až ty představení budu zpívat“. To je nesmysl. Do premiéry to musíte mít nazpívané, jinak se vám ta role bude celou kariéru zpívat špatně.

B. Smetana, Dalibor, DJKT Plzeň, 1990,
Eva Urbanová (Milada), Jan Adamec (Dalibor),
foto: Archív DJKT

To, čo spomínate, zrejme súvisí s radikálnymi zmenami, ktoré nastali po páde železnej opony. Trh zaplavilo množstvo spevákov, vzrástol tlak na produkciu nových a nových inscenácií, výrazne sa uplatnil koncept režijného divadla. Ako sa na tieto zmeny pozeráte?

Mně hlavně vadí, že se nerozlišují pěvecké obory. Že prostě malý hlas zpívá to, co by měl zpívat velký hlas.

…čo môže ale súvisieť s tým, že obsadenie do veľkej miery diktujú agentúry…

Víte, teď se dělají takové rychlé hvězdy, které nemají trvání jako Plácido Domingo nebo Montserrat Caballé nebo Edita Gruberová. Agentury zpěváky nutí, aby všechny nabídky brali, obor-neobor. Sice je to lyrický tenor, ale to nevadí, ´ty toho Calafa zazpíváš a budeš slavný´ – oni mu to namluví a ten tenor na to kývne. A aby měl divák pocit, že to zpívá správný hlas, tak se kryje, zpívá se vzadu a tím pádem se uměle vytváří veliký hlas. Kolikrát si režisér vymyslí, že představitelka role by měla být úplně éterická, štíhlounká, krásná a vůbec ho nezajímá, že skladatel tam napsal noty pro veliký hlas, který taková hubeňoučká „manekýnka“ převážně nemá. A měl by to být právě ten dirigent, který tomu režisérovi řekne, že ten hlas zničí. Ale teď se to nectí. Jakmile se zjeví tenor – protože tenoři nejsou – okamžitě je hnán do dramatického oboru a za pár sezon skončí s operací hlasivek, což je začátek konce. A spousta dalších zpěváků ráda a pohotově zaskočí…

Takto pohotovo pred dvadsiatimi rokmi zaskočil v Pesare Juan Diego Flórez ako Corradino namiesto Bruca Forda, a stala sa z neho doslova cez noc nová hviezda.

Ale právě ten Flórez si striktně drží svůj obor a nenechal se zmanipulovat.

Áno, Flórez nerobí s hlasom experimenty a aj vďaka tomu za tých dvadsať rokov opakovane obhájil pozíciu špičkového belkantového tenora. Niečo podobné sa stalo nedávno aj Cristine Opolais, keď neplánovane v priebehu 24 hodín odspievala v MET dve premiéry a odvtedy ide z inscenácie do inscenácie. Je možné, že o dvadsať rokov bude ešte väčšia hviezda ako Flórez, ale rovnako je možné, že o dvadsať rokov už o nej vôbec nebudeme počuť. Momentálne je ale predávaná s „nálepkou“ zázračného hlasu z MET. Ako ale k takýmto manierom príde riadne platiaci divák?

To je proste šoubyznys. Agentura má silnější a větší lokty.

Nakoľko je teda podľa vás opera ešte seriózne umenie a nakoľko dobre manažovaná šou?

Já myslím, že teď je to už z větší části dobře manažovaná šou.

Keď už spomíname tú Metropolitnú operu, čím to je, že je to svetová scéna číslo jedna? Amerika predsa nikdy nemôže dobehnúť starý kontinent v opernej tradícii. Napokon, v čase, keď MET na konci 19. storočia vznikala, v podstate ako kočovná staggiona, v Európe existovali desiatky operných divadiel s históriou aj vyše dvoch storočí…

Protože právě tam se točí ten největší operní byznys. To je scéna, která vám dá to správné „razítko“ do pomyslné pracovní knížky.

P. Mascagni: Sedliacka česť, Metropolitná opera New York, 2004,
Eva Urbanová (Santuzza),
foto: Archív MET

Vráťme sa späť k vašej kariére. Opakované vystupovania v MET, v Covent Garden, Paríži, Madride, Berlíne, Tokyu, Los Angeles… dlhý čas vás vlastne takmer nebolo možné zastihnúť doma. K svetovej kariére ale patrí aj tá odvrátená tvár – neustále cestovanie, anonymné hotelové izby, strata súkromia, stále všade, nikdy doma… Stojí to vôbec za to?

Já to musím říct úplně jinak. Můj největší sen vždycky bylo, že chci zpívat. To se mi splnilo, i když jsem zjistila, že ta mince má i tu druhou stranu. Ale musím něco obětovat, když se mi to splnilo. Na jevišti jsem šťastná, takže dokud to půjde, tak budu zpívat.

Ako sa dá vôbec vydržať na špici viac než len pár sezón a neprísť pri tom o hlas?

Na to nedokážu odpovědět, protože já jsem prošla takovými zdravotními problémy, že už jsem si myslela, že zpívat přestanu. Přitom hlas byl úplně v pořádku, ale byly tam vedlejší zdravotní problémy, které jsem musela překonat, museli na to lékaři přijít, museli to odoperovat a pak přišla nejhorší část, že jsem se musela znovu naučit zpívat.

Na to obdobie neboli práve najlepšie kritiky, hoci nikto z tých kritikov nevedel, v čom je vlastne problém…

…to nevěděli dlouho ani lékaři, kde já mám problém. Mně zpívání najednou nešlo a já jsem nevěděla proč. Zpívala jsem role od mindráku k mindráku, všechno, co jsem uměla, mi bylo k ničemu. A já nejsem typ, který by řekl, že chce pauzu. Takže jsem se dobojovala až k té operaci a říkala jsem si, že to bude dobrý, vždyť já přece zpívat umím. Jenže jsem neočekávala, že mi po těch asi třech letech všechny ty zlozvyky zůstanou a hlavně jsem neočekávala tak pošramocenou psychiku. Když se blížíte k místu, které vám předtím nešlo, máte strach a něco vám v hlavě našeptává: radši to tam naper silou. A vy musíte překonat to našeptávaní a risknout to, jestli to vyjde. A ono to vyjde, ale blížíte se k tomu samému místu znovu, ta nejistota už nemá takovou intenzitu, ale stejně tam je. Já jsem se vlastně v třiapadesáti musela znovu naučit zpívat, to bylo strašný. Ale stálo to za to!

Odriekli ste niekedy nejaké roly kvôli tomu, že ste si mysleli, že nie sú pre váš hlas?

Ano. V Metropolitní opeře, Abigail, a taky Die Frau ohne Schatten.

Ale tá Farbiarka je presne pre váš hlas.

To nebylo vůbec o tom, to spíš ta hudba Strausse mi tak působí na nervy, že bych se bývala z toho zbláznila, než bych to dozpívala.

Vy ste ale spievali aj Brittenove Requiem…to tiež nie je práve hudba, pri ktorej by chcel človek usínať…

Ale ten můj part tam je krásny a od toho zbytku se dokážu oprostit. Já mám moc ráda Salome, líbí se mi Elektra, ale Die Frau ohne Schatten, tenhle Strauss mi jednoduše nedělá dobře na moji duševní soustavu.

L. Janáček: Jej pastorkyňa, NDM Ostrava,
Eva Urbanová (Kostelnička),
foto: Martin Popelář

Spočiatku ste nechceli spievať ani Kostelničku, ktorá je dnes jednou z vašich erbových rolí. To prvé vystúpenie bol, myslím, záskok za Evu Randovú…

…ano..

…a už ju spievate dvadsať rokov…

U mne byl s Kostelničkou ten problém, že já ji považovala za zlou, bezcharakterní ženskou. Ale když jsem viděla v televizi starou inscenaci, kde tu roli hrála a zpívala Marta Krásová, najednou jsem pochopila, že to není pravda. A vím, že spousta lidí, kteří na tu moji Kostelničku chodí, mi vždycky říká: ,,Ty jsi jakoby prvoplánově zlá. Ale když jsme zblízka a podíváme se ti do očí, tak vidíme ty strašně hodný oči, ty máš tu Jenůfu vlastně strašně ráda. A jsi hodná“.

Kostelničku ste spievali na mnohých svetových scénach, už ju robíte dvadsať rokov, vediete si nejaký denník, viete, koľko ste toho odspievali?

(smiech) Já se přiznám, že v tomhle jsem nepořádná, deník si nevedu, takže nevím.

Za túto rolu ste dostali viacero ocenení, čo pre vás tie ceny znamenajú?

Když jsem dostala cenu Dora Mavor Moore v Kanadě, tak jsem přesně věděla, za co jsem ji dostala. Protože ta inscenace Nicka Muniho měla tak neskutečnou sílu, jak to bylo cíleno na psychiku diváků, že takovou Kostelničku jsem si už nikdy v životě nemohla zahrát. Šéf opery Richard Bradshow mi říkal: „To jsme ještě v životě nezažili, ti lidé mají to představení jak drogu, oni chodí pořád dokola a říkají: ´My jsme brečeli do rána, ale příště zase přijdeme´. Po premiéře mi byl představen uznávaný kanadský filmový režisér (bohužel jeho jméno jsem zapomněla) a řekl: „Nikdy v životě bych nevěřil, že operní představení může překonat film. Záběr kamery a střih můžou navodit pro psychiku diváků něco tak neskutečného, že je to smete, ale to dnešní představení bylo lepší než film, který dostal Oscara“.

V minulosti ste niekoľkokrát odriekli Věc Makropulos. Osobne je mi to ľúto, pretože – súdiac podľa vášho výkonu v ostravskej koncertnej produkcii – Emilia Marty mohla byť popri Kostelničke ďalšou vašou parádnou rolou…

Když sem naposledy odřekla tu roli, tehdy pan režisér Heřman udělal zásadní chybu, a sice, dal mi DVD, jak ta inscenace bude vypadat. A mně se ta inscenace opravdu nelíbila. Na tom DVD chodila po jevišti paní v ušmudlaném kabátu, která zpívala noty té postavy, ale ona se ztratila v davu, byla stejná jako ostatní. Moje představa je, že když Emilia Marty přijde na jeviště, tak musí všichni přestat dýchat. Tam musí přijít noblesa. To je Emilia Marty. Kdyby to byla třeba ta Rajmontova inscenace s paní Šounovou, tak ano, to bych ji zpívala. Taky si myslím, že by to neměly zpívat mladé holky, které si ještě ničím neprošly. V padesáti si můžete říct – ve mně se život zastavil, já už nemůžu, já už nic nechci, už jsem všechno zažila, mě už to nebaví…to můžete. Ale ve třiceti to stoprocentně neřeknete, protože je vám to strašně cizí.

L. Janáček: Věc Makropulos, NDM Ostrava, 2012,
Eva Urbanová (Emilia Marty),
foto: Martin Popelář

V poslednej dobe existuje veľká snaha, alebo aspoň sa o tom veľa rozpráva, priviesť do opery nové publikum, často za cenu tzv. moderných réžií, ktoré možno skôr odplašia tých stálych návštevníkov. Opera ale nikdy nebola, nie je a zrejme ani nebude mainstreamový hudobný žáner. Je to vôbec potrebné?

Já musím říct (i když to nemají v opeře rádi), že tím vystupováním s rockery nebo s Karlem Gottem propaguji vlastně operu. Protože najednou mladý člověk, který například poslouchá jenom rockovou muziku a při opeře zalomí ´Ježíš, to je hrozný, to bych nepřežil´, začne nad tím rozmýšlet jinak. Proč myslíte, že byla taky pro mladou generaci slavná Montserrat Caballé?

…spievala s Freddie Mercurym…

Správně. A najednou řekli – ta ženská hezky zpívá, ta opera asi není tak hrozná. To si myslím, že je lepší než udělat z klasických děl úplnou fantazmagorii.

Paradoxom trochu je, že napriek moderným réžiám v dramaturgických rebríčkoch stále vedie taká tá „ružová knižnica“ – Bohéma, Traviata, Carmen… Myslíte si, že tieto romantické príbehy ešte môžu niečím osloviť dnešného diváka, ktorý je už predsa len dennodenne konfrontovaný s inými vecami než divák pred sto rokmi?

Můj názor je ten, že naše společnost je už tak uštvaná a znechucená tím, co se děje, že ta romantická díla mají lidi rádi, protože si u nich odpočinou. Protože co přináší dnešní doba? Stresy, strach, nejistotu v práci, a najednou je tam taková Traviata

Predsa ale, ak dáte na jednu misku pomyselných váh všetky tie Mimi, Violetty, Gildy a na druhú také príbehy ako Wozzeck, Grimes, Pasažierka, alebo aj tá naša Pastorkyňa… nie je v tom podľa vás nejaký hodnotový rozdiel?

Tak já bych byla taky radši, kdyby lidi u nás chodili víc na Janáčka. Spíš je to tak, že když už se seberou, hezky se oblečou a jdou do opery se pobavit, tak myslím, že tam nechtějí znovu prožívat ten svůj běžný, možná otrávený život.

R. Wagner: Parsifal, Národné divadlo Praha,
Eva Urbanová (Kundry),
foto: Archív ND Praha

Často ste vystupovali so slovenskými umelcami, vybaví sa vám nejaká spomienka na tieto účinkovania?

Hodně legrace jsme zažili s Mirem Dvorským, když jsme dělali v Kanadě Prodanou nevěstu a americký Kecal řekl ve třetím jednání Mirovi: „Hele, hele, čašníku, čekáš už na peníze?“ Miro se začal tak moc smát, že toho Kecala to úplně rozhodilo a otočil se ke mně a řekl: „A ty, Mařenko, čekáš už na peníze?“ a to už jsme se smáli oba. Pak se Miro sebral a šel za paní režisérkou a řekl, že by chtěl takový ten bílý ubrousek přes ruku, když už má být tím číšníkem. Více příhod jsem zažila taky s panem Mikulášem. Při jednom našem vystupování mi řekl, že nepočítám jako operní pěvkyně, ale jako baletka. Prostě já měla jeden držený tón, který byl ve dvou taktech na tři, tak ten tón přece držím na šest, ne? typický rocker… (smiech)

S Petrom Dvorským ste robili napríklad Toscu…

S Petrem to byla vždycky taková krásná a seriózní práce. Peter byl pro mne vždycky stoprocentní – nechci říct jen profesionál – ale kumštýř. Takhle jsem si vždycky představovala, že mají vypadat všichni kolegové, že mají prožitky a nemusíme skoro ani zkoušet a všechno nám půjde. Protože když je ta emoce správná a víte, co zpíváte, tak nepotřebujete ani toho režiséra. A to byl prostě Peter.

S Ondrejom Lenárdom ste premiérovali Turandot, ktorá sa v Bratislave hrá dodnes. Režisér Jozef Bednárik sa ale vtedy nechal počuť, že ešte nikdy nekľačal tak hlboko pred dirigentom a primadonou…

Když mi roli Ondrej Lenárd nabídl, tak jsem řekla – ano, ale jestli to bude nějaká moderní inscenace, tak ji zpívat nebudu. A on na to: „ne, neboj se, Evičko, nebude to moderní“. A pak na tiskovce pan Bednárik řekl: „Ještě nikdy v životě se mi nestalo, že by mne znásilnil dirigent a hlavně zpěvačka. Já to měl tak krásně vymyšlené a oni mi to všechno zkazili. Ale ono je to vlastně hezký.“ (smiech)

G. Puccini: Turandot, Opera SND, 2006,
Gurgen Ovsepian (Altoum), Eva Urbanová (Turandot),
foto: Alena Klenková

V role krutej čínskej princeznej ste vystupovali na mnohých scénach, Beriovu verziu ste dokonca spievali v svetovej premiére. O čom je vlastne podľa vás Turandot?

Turandot je podle mne příběh vystrašené ženy, která vyrůstala v neprodyšném sterilním prostředí, dnes bychom řekli v informačním embargu, což byl ten uzavřený císařský dvůr, kde jí celý život říkali, že láska mezi mužem a ženou je jenom násilí. Takže pro mne to není o tom, že by ona ráda sekala hlavy princům, ona se jen strašně bála toho kontaktu s mužem.

Ten prerod ´principessa di gelo´ na milujúcu ženu je dosť skratkovitý, Wagner by na to možno „spotreboval“ ďalšie dve hodiny hudby…, ktorá verzia je podľa vás lepšia? Alfano? Berio? Alebo by stačilo hrať „verziu Toscanini“?

Mně se Alfano líbí, je krásný, i když – jak jí dá Calaf polibek, Turandot najednou roztaje a na všechno zapomene… Právě ten Berio napsal větší hudební plochu, takže s dobrým režisérem je na znázornění toho přerodu času víc. Pokud je představení vedeno od začátku tak – a já se vždycky aspoň snažím to tak zahrát – že když Turandot prvně uvidí Calafa, tak přeskočí nějaká jiskra, které se ona sice strašlivě bojí, ale když Calaf všechno uhádne, tak je v podstatě ráda, i když to nechce přiznat. A jak Liù začne svou velikou árii, tehdy Turandot pochopí, že žena může neskutečným způsobem milovat muže a vůbec nemusí mít lásku opětovanou, a přesto to za to stojí. Liù je v té opeře moc důležitá! U Beria mi vadí strašně smutný konec – vždyť oni jdou na svatbu, ale jak se tam vrátí ten motiv Liù, tak je to smutné.

Turandot alebo Tosca?

Já celý život dám přednost Turandot. Když jsem Toscu začala dělat jako snad jednu z mých prvních árií, tehdy ještě v češtině, tak jsem jí považovala za chudáka, že nejvíc podlý člověk je tam Scarpia a že ona je čestná. Ale jak sem ji začala víc zpívat, tak sem si čím dál tím víc uvědomovala, že Tosca a Scarpia jsou si charakterem hodně podobní. Tosca je žena, která dosáhla velkého úspěchu a myslí si, že vždy musí vyhrát a dosáhnout svého. A najednou narazí na Scarpiu, který má velkou moc, je ješitný a má pocit, že je nejdokonalejší chlap, který dostane každou. Samozřejmě, když Cavaradossiho zastřelí, tak je opravdu zdrcená, smutná, tam se konečně z ní stane normální žena. Jinak ona pořád jenom hraje divadlo. Proto se mi Tosca vždycky špatně hrála, protože já nedokážu prožít stoprocentní primadonu. I ten první duet je jenom divadlo, Tosca vždy všechny zmanipuluje ve svůj prospěch, všechny očaruje. A najednou narazila na člověka, který s ní sehrál to nejunikátnější divadlo, a ona mu to věřila, ona ho neprokoukla, že s ní hraje takovou tu „levotu“. To je její největší role, kterou zahrála a nejhorší, protože prohrála.

Vaša diskografia zahŕňa nielen operné komplety, ale aj oratória a piesne. Aký máte k nim vzťah?

Já moc ráda zpívám Biblické písně, protože si tam prožívám ne každé slovo, ale každé písmeno. To je něco tak dokonalého, tak silného a opravdivého, co Dvořák do těch písní dal… Cigánske melodie jsou krásné, ale Biblické písně – to je pro mne nejkrásnější cyklus na světě. Ale ono záleží i na zpěvákovi, jestli slyší a vnímá to, co tam vnímám já jako věřící. Vzpomínám si, jak jsem slyšela Jindřicha Jindráka ještě na klasické vinylové desce, když začal zpívat Slyš, ó Bože. Najednou jsem vnímala jenom ten text, a jak on věřil tomu, co zpíval, tak dal tomu textu neskutečnou sílu. Myslím si, že Biblické písně by neměl zpívat každý. Měl by je zpívat člověk, který je opravdu chápe a dokáže je lidem předat. To je stejné jako u Libuše. To musí zpívat pěvkyně, která dokáže ten text předat publiku, a ono tomu věří. Pamatuji si, jak na jednom představení seděl starý pán, člen Sokola. A když jsem dozpívala Proroctví, tak jsem v tom hledišti uslyšela: „Nazdar! Nazdar!“ A to je úžasné. To když se vám povede, tak dokážete ty lidi tak zmanipulovat, v tom dobrém slova smyslu, dokážete je tak do toho příběhu vtáhnout, že zapomenou, že jsou v divadle. Tehdy si říkám, že to je správná role, kterou jsem si vybrala, a to je podstatou mého zpěvu.

B. Smetana: Libuše, Národné divadlo Praha,
Eva Urbanová (Libuše),
foto: Archív ND Praha

Vaša prvá rola bola Cizí kněžna, ale na konte máte celú rusalkovskú triádu. Ktorá z tých postáv je vám osobnostne najbližšia?

V prvním okamžiku bych řekla, že Rusalka… Ale musím si přiznat, že – i když se nechci považovat za moudrou – ty životní zkušenosti člověka někam dovedou a už teda trošku víc přemýšlí, možná i hraje to jako ta Ježibaba. Asi by mi bylo nejlíp, kdybych byla jako Cizí kněžna, myslím, že to je geniální žena s tím správným charakterem, jak by se měly ženy chovat. Ale to nedovedu.

Nedávno som začula v divadle pani Soukupovú (pozn. Věra Soukupová, popredná česká altistka), ako vraví svojej spoločníčke, že to tým mladým spevákom nezávidí, že ona by dnes už nechcela začínať. Tá dáma síce patrí k inej generácii, ale predsa, nemáte podobný pocit aj vy?

Odpověď zní ano. Už bych taky nechtěla začínat. V dnešní době ne.

Spravili by ste dnes, s dnešnými skúsenosťami, vo svojej kariére niečo inak?

Skoro všechno. Určitě bych se vyhnula některým lidem, i když já věřím na to, že v životě potkáte přesně ty lidi – ať jsou zlí anebo jsou to přátelé – které máte potkat a musíte se s tím vyrovnat.

A je niečo, čo by ste naopak zásadne neurobili inak?

Kdybych se zase měla ocitnout na začátku, znovu bych obětovala to soukromí a vybrala si zpěv.

Ďakujem za rozhovor a prajem vám pevné zdravie a ešte mnoho krásnych chvíľ pri spievaní.

Pripravila: Vladimíra Kmečová

www.evaurbanova.com

video

 

email

About Author

Leave A Reply