Dnes je: štvrtok, 27. 4. 2017, meniny má: Jaroslav , zajtra: Jarmila

Robert Jindra: Halévyho Židovka ako predzvesť Gesamtkunstwerku

0

Veľkosť písma

  • A
  • A
  • A
V piatok 7. apríla čaká Operu SND ďalšia premiéra aktuálnej sezóny, Židovka francúzskeho skladateľa Fromentala Halévyho. Režijne sa toto diela spája s menom Petra Konwitschného, ktorého bratislavské publikum už malo možnosť poznať z niekoľkých predošlých titulov a pod hudobným naštudovaním je podpísaný český hosťujúci dirigent Robert Jindra. Práve s ním sme sa porozprávali o diele samotnom, o tvorivých úskaliach i o priebehu prípravy inscenácie.

Je tesne pred premiérou, ako ste spokojný s naplnením vašej interpretačnej predstavy?

Já vlastně nejsem nikdy úplně spokojený, protože i když se něco podaří, tak ihned přemýšlím jak to příště udělat ještě jinak a lépe. Co se týče zkouškového procesu musím s potěšením konstatovat, že šlo o kreativní, tvůrčí a smysluplnou spolupráci, navíc v příjemné přátelské atmosféře – ať už se členy orchestru, sboru nebo se sólisty. Pevně věřím, že se to pozitivně odrazí i na výsledku. Zkoušky sice často narušovaly provozně organizační problémy, se kterými se zdejší soubor musí nezřídka potýkat, ale i tak jsem se do zkoušek těšil a snažil se soubor motivovat k maximálnímu možnému výkonu a kreativni umělecké práci. Další ,,komplikací“ byla také vznětlivá a výbušná povaha režiséra Petera Konwitschného, který někdy z více, někdy z méně pochopitelného důvodu připravil nejedno nepříjemné pnutí během zkoušek. Podle mého názoru má zdejší soubor nemalý potenciál k vyprofilování se jako výrazná operni scéna v evropském kontextu. Jako vždy a všude však záleží především na tom kdo, jakým způsobem ho bude nadále směřovat a rozvíjet.

Robert Jindra,
skúška v Opere SND,
foto: Daniel Jäger

Režisér Peter Konwitschny patrí k inscenátorom, ktorí nechovajú veľkú pietu k autorským poznámkam a často s dielom voľne nakladajú. O vás viem, že sa skôr vyhýbate režijným experimentom. Nakoľko sa vaše umelecké predstavy stretli?

Mne osobně se koncept pana režiséra Konwitschného líbí. Je to nezpochybnitelná režisérská osobnost s mnoha zajímavými a ceněnými inscenacemi v největších operních domech světa. Jeho koncept Židovky je především v dnešní době velmi aktuální a reflektuje současnou neradostnou situaci ve světě. Určitou komplikaci jako dirigent spatřuji v jeho zálibě nechat často zpívat sbor i sólisty mezi diváky v hledišti. Je to samozřejmě velmi obtížné na koordinaci a ani pro již tak komplikovanou akustiku tohoto sálu to není ideální. Takže při orchestrálních zkouškách bylo důležitým úkolem vybalancovat a sladit vše tak, aby vše klapalo z hudebního i inscenačního hlediska. Byť Halévyho Židovka je dílo ve stylu velké francouzské opery, cítím v ní i určitý díl Gesamtkunstwerku ve smyslu tvorby Richarda Wagnera. Text, situace a vztahy jednotlivých postav musí být reflektovány i v hudební složce a musí tvořit jedno hudební drama. V tom jsme, myslím, s Peterem Konwitschnym zajedno.

Nakoľko ste mali možnosť vysloviť sa k obsadeniu bratislavskej Židovky?

Když přišla nabídka na nastudování Židovky, bylo obsazení již připravené. Pro mne bylo navržené obsazení klíčové k přijetí této nabídky na spolupráci. Původním záměrem bylo jedno pevné obsazení s coverem. Obvzlášť mne potěšilo, že v něm figurovala jména jako je Peter Mikuláš, kterého považuji za jednoho z nejlepších slovenských pěvců a je to osobnost, na kterou se vždy těším. Dále vynikající Ľubica Vargicová, Michal Lehotský, Pavol Remenár a v neposlední řadě Jolana Fogašová v roli Rachel.

Lenže v pôvodnom obsadení, okrem toho, že sa s výnimkou Éléazara doplnilo, došlo aj k zmenám. Práve pani Fogašová ale ani pán Ludha, ešte nedávno uvádzaný na webe divadla ako Léopold, už v rozpise nefigurujú?

Jméno pana Ludhy v obsazení nefigurovalo již delší dobu před začátkem zkoušek. Proč, na to vám nedokáži odpovědět. Jak již jsem zmínil, Peter Konwitschny je nezpochybnitelná umělecká, ale komplikovaná osobnost a právě jeden náhlý a nečekaný atak způsobil, že paní Fogašová nechtěla nadále pokračovat ve zkouškách v takovém napětí a stresu. Navrhla tedy řediteli opery panu Jukubkovi, že inscenaci ráda v plném nasazení dozkouší s asistentem pana Konwitschného. To bylo však podle mých informací pro režiséra nepřijatelné a začal tedy hledat náhradu. Já osobně vnímám finální neobsazení Jolany Fogašové jako za výraznou ztrátu a zásadní chybu. Ale i to je život v operním světě a je třeba se s tím poprat. Přiznám se však, že to byl jeden z momentů, kdy jsem zvažoval i já o odstoupení z projektu, protože navíc nešlo o jedinou rozepři během zkoušek. Za sebe však musím otevřeně říct, že má spolupráce s panem Konwitschnym se nesla pouze ve znamení naprostého vzajemného respektu a umělecké inspirace. To se zase tak často nestává.

predpremiérové matiné k Halévyho opere Židovka v Opere SND,
Robert Jindra, Peter Konwitschny, Slavomír Jakubek, Martin Bendik,
foto: Daniel Jäger

Bratislavská Židovka je koprodukčná inscenácia, ktorú mohli v minulých rokoch vidieť už diváci v Antverpách, Mannheime či v Štrasburgu. Poznali ste tú inscenáciu predtým, než ste prijali ponuku ju hudobne naštudovať? Vedeli ste, do čoho idete?

Ano, pochopitelně. Když jsem dostal od vedení Opery SND nabídku na nastudování Židovky, věděl jsem, že jde již o hotovou koprodukční inscenaci. Znal jsem práci Petera Konwitschného v jiných divadlech z pozice diváka a vzhledem k tomu, že jeho inscenace bývají kontroverzní, zajímalo mne samozřejmě, jaký inscenační klíč zvolil pro tuto operu. Pokud bych s tím nebyl srozuměn a nevěřil bych tomu, jen těžko bych mohl nabídku přijmout. Peter Konwitschny zde pracuje především s psychologií a vzájemnými vztahy jednotlivých postav, dotváří a doslovuje situace v příběhu. To vše mi je velice blízké.

Z mé strany to ale nebyla láska na první poslech. Z pozice diváka jsem znal toto dílo ze dvou inscenací ve Vídni a Mnichově a odcházel jsem z obou představení nadšen výkony jednotlivých interpretů, nikoliv však z díla jako samotného. Během zkušebního procesu jsem si ale k Židovce našel cestu a silný vztah. Je to rozhodně dílo plné emocí, psychologické rozervanosti jednotlivých postav, krásných melodií i vyhrocených dramatických situací, a to vše se odráží i v hudbě. Jde o autorovu snahu vytvořit velké hudební drama. Je také evidentní, že Halévyho Židovka ovlivnila mnoho dalších skladatelů. Na první poslech se může zdát, že se na mnoha místech hudba nepojí s významem slov v textu. Hudba zní až „operetně“ jednoduše a přitom text, který je zpíván, je závažný. Vysvětluji si to tím, že možná Halévyho ideou bylo zdůraznit i tu cynickou stránku celého tragického příběhu. A cynicky to v mnoha případech opravdu v tomto kontextu vyznívá. I to jsem se snažil do výsledného zvuku dostat. Finále třetího jednání i samotný závěr opery, to je už skutečné drama. Trvalo mi to poměrně dlouho, ale velmi jsem si toto dílo oblíbil a již chápu, v čem a proč ovlivnilo dokonce i ranou tvorbu Richarda Wagnera, který toto dílo respektoval, byť formu velké francouzské opery ve vyzrálém období své tvorby zcela zahrhl.

Richard Wagner sa na adresu tohto diela vyslovil, že v Židovke „sa nezvratným spôsobom prejavila Halévyho skutočná povaha, keď napísal hudbu, ktorá vytryskla najintímnejšími a najsilnejšími hlbinami ľudskej prirodzenosti“.

Není to totiž umělý konstrukt. Partitura je napsána velmi spontánně, i když hudba jednotlivých čísel vyznívá dosti nesourodě a nevyváženě. Například již zmíněné třetí finále. To je vysloveně velmi dramatická a drsná scéna a máte pocit, že jste celou první čast byla na jiné opeře. Ale není v tom právě kus geniality vytvořit pestrou paletu emocí a divadelních situací?

Robert Jindra,
foto: Ivan Korč

Dielo, o ktorom hovoríme, patrí do žánru takzvanej grand opéry, ktorý v devätnástom storočí zažíval nesmiernu popularitu, ale postupne začal upadať a dá sa povedať, že až v poslednom desaťročí zažíva renesanciu. Samotná Židovka sa od svojej premiéry v r. 1835 uvádzala nielen na francúzskych scénach rádovo v stovkách predstavení až do r. 1934 a potom nasledovala dlhá odmlka až do novodobej premiéry v parížskej Opere v r. 2007. Čím to podľa vás je?

Podle mého názoru to byla určitá dobová móda. Něco jako je v dnešní době muzikál. Tehdy se do divadla chodilo jako na velký obřad. Opera musela být velkolepá s opuletní výpravou, velkými davovými scénami, velkým baletem. Zkrátka „show“. A pak příšla doba, kdy se i to omrzelo a skladatelé hledali jinou cestu, jakým způsobem ovlivnit a oslovit diváka. Chtěli jít jinou, řekněme méně „komerční“ cestou a hledali i jiné náměty. Chtěli komponovat díla, která by byla více opravdová nebo filozofická, mnohdy i s určitým politicko-společenským přesahem. Možná se dokonce i těmto dílům vysmívali, protože jim přišla levná a povrchní. Je to trochu podobné, jako když si chcete jít oddechnout do kina na nějakou velkolepou podívanou, o které se momentálně hodně mluví. Koupíte si popcorn, colu, pohodlně se posadíte a chcete si ten večer zkrátka užít. Určitě si ale pro tuto příležitost nevyberete Antikrista, ale třeba Hobbita nebo Tróju. A myslím, že v dnešní době se k tomu opět vracíme. I v opeře. Vše nové, provokativní i skandální už tu zkrátka bylo, a dnešní operní divák si chce opět užít velkou výpravnou operu, byť třeba i s nějakým zajímavým inscenačním výkladem. V případě Židovky je také klíčová postava Éléazara. Velké tenorové osobnosti, jakými byli a jsou Richard Tucker, Neil Shicoff, José Carreras nebo Roberto Alagna pak jsou zásadním důvodem tento titul inscenovat…

Ja si dokonca myslím – to je len môj názor, možno sa na to dívate inak – že hoci titul nesie názov Židovka, tou hlavnou rolou nie je Rachel, ale práve jej adoptívny otec, Éléazar.

Je to tak.

V Éléazarovi sa vyvíja viacero línií – je v ňom trochu zo Shylocka, je v ňom obrovská pomstychtivosť, nenávisť voči kresťanskému svetu, ale aj veľká láska voči svojej dcére… Rola bola pôvodne písaná pre bas, ale vtedajšia tenorová hviezda, Adolphe Nourrit, presvedčil Halévyho, aby ju prepísal na tenorový part. Čím všetkým musí tenorista disponovať na to, aby ten part dobre stvárnil?

Já to řeknu takhle: kdybych zůstal u zpěvu, protože jsem původně mel být tenor, tak jedna z mých vysněných rolí by byla určitě Éléazar, i když ta role je psána náročně: v recitativech bývá ve střední poloze a zase extrémně vysoko je v ansámblových číslech a k tomu je to ještě napsáno velmi dramaticky. Typově by to měl být možná trochu takový Siegfried, pokud jde o volumen, měl by to být spíše takový Otello, ale současně role vyžaduje hlasovou pohyblivost a odlehčenost v rychlých parlandových pasážích se spinto zabarvením. Takže najít ideálního představitele už jenom po téhle stránce je velice náročné. Podle mého názoru je to jeden z nejnáročnějších partů, který ve francouzské opeře je. A samozřejmě, k tomu všemu ještě musí být i „mozek“, protože ta postava je natolik psychologicky závažná a rozpolcená, že tam opravdu zpěvák nevystačí s tím, že si stoupne na rampu a třeba i dokonale to odzpívá. Mně to trochu připomíná Trubadúra, ta celoživotní vidina pomsty, akorát u Éléazara mi to přijde opravdovější, ta pomstychtivost a nenávist vůči jiné víře. A sympatické na této opeře je, že v ní není zhodnoceno, zda je lepší křesťanská nebo židovská víra, v čem spatřuji nejsilnější část toho díla.

J. F. Halévy: Židovka, Opera SND, 2017,
Michal Lehotský (Éléazar), Liudmila Slepneva (Rachel), Juhan Tralla (Léopold),
foto: Pavol Breier

Vás poznáme predovšetkým ako výborného janáčkovského dirigenta, respektíve dirigenta s určitou afinitou k dielam 20. storočia. Pokiaľ viem, Židovka je vaším prvým stretnutím s francúzskou grand opérou. Je tento žáner pre dirigenta niečím špecifický?

Ano, je. Jak jste zmiňovala toho Janáčka – a musím říct, že já nemám moc rád, když se říká, že jsem specialista na Janáčka, protože já mám na to sice svůj názor, ale to neznamená, že to je názor správný, i když jsem měl to štěstí udělat všechny jeho zásadní opery – paradoxně Janáčka je jednodušší dirigovat. Protože jeho hudba je natolik silná a dokonale spjatá s textem, že v Janáčkovi se ledacos „schová“. Když dejme tomu má orchestr s některým partem technické problémy, protože ty party jsou místy extrémně náročné, tak v tom celku, v emočním zápalu, se můžou tyto věci rozpustit. Naopak, Židovka má to specifikum, že je v ní všechno slyšet. Ta hudba je průhledná, jsou v ní plochy, které působí grandiózně a najednou přijdou jenom dechy, které hrají až takovou „komořinu“, ale velmi obtížnou. Taky je náročné najít balanc, nějakou vkusnou disproporcí mezi tou lyrickou a dramatickou stránkou, aby to nepůsobilo příliš uhlazeně a fádně, ale ani brutálně. Je těžké udělat v opulentních scénách zvuk brucknerovské nebo wagnerovské velikosti a zároveň to nejde hrát „při zdi“, protože pak to nesouvisí s dramatem. Já se snažím ty situace hrotit do extrému, aby ty různé narážky, o kterých se zpíva, byly slyšet i v orchestru. Specifikum to má, je to těžké na to, aby se to zahrálo precizně technicky a zároveň s nějakou energií a emocí, protože ta hudba je místy v některých hudebních číslech jenom takový rutinní „průvod“, jako to známe například z ranějších Verdiho děl.

Z hradiska dramatickej výstavby dominujú prvému, tretiemu a piatemu dejstvu masové opulentné scény a pomedzi ne sú vsunuté zase výrazné intímne, psychologické dejstvá. Ako ste pristupovali k ich hudobnému rozlíšeniu, aby to nepôsobilo schematicky a súčasne aby opera vyznela ako koncepčne ucelené dielo?

Já jsem se zaměřil především na recitativní části. Což je trošku paradox, protože většinou se všichni soustředí na hudební čísla, které však podle mne v tomto případě nejsou dramaturgicky až tak důležité jako právě recitativy, kde se převážně odehrává ta naprostá spojitost textu a toho, co je v hudbě. Jednou z nejtěžších věcí bylo řešení dvou míst, ve kterých drama vrcholí. Nejprve v závěru třetího a pak v pátém dějství. To je tak předimenzované, až afektované…

…dá sa tomu afektu nejako vyhnúť?

Asi ano, ale já to nedělám záměrně. Naopak ten afekt hrotím, protože se víceméně snažím dostat do té hudby něco, co může i podráždit nějakou možná nestylovostí, ale já tam chci dostat trochu toho – v uvozovkách řečeno – neučesaného Janáčka.

J. F. Halévy: Židovka, Opera SND, 2017,
Katarína Flórová (Rachel),
foto: Pavol Breier

Veľká opera mala pomerne presné pravidlá kompozície, ktoré okrem iného viedli k extrémnej dĺžke diel. Ak sa dnes hrá, tak spravidla so škrtmi. Ako je to v tomto prípade?

I tady se hraje seškrtaná verze, ale ty zásahy – i když jsou poměrně výrazné – jsou ku prospěchu děje. Možná nějaký zásadový „halévista“ může být pohoršen, ale já si myslím, že to dílo má svojí sílu, ale má i své dramaturgické slabiny, které se s francouzskou operou často pojí. Doba, ve které to dílo vznikalo, měla jiné požadavky i nároky na publikum, než doba dnešní. Je potřeba umocnit dramatické situace a trošičku se oprostit od dobových nutností typu balet, velké sborové scény a jiné formální klišé. Mně se velice líbí, že režisér Konwitschny pracuje především s psychologií jednotlivých postav a škrty přispěly k tomu, že děj má rychlý spád a směruje do velkého finále.

V partitúre sa nachádza taká zvláštnosť ako nákova, prvýkrát od svojho vynálezu boli orchestrálne práve v Židovke použité horny s ventilmi, má inštrumentácia ešte nejaké ďalšie špecifiká?

Instrumentace je v zásadě klasická, specifikem může být harfa, která je ale zase typická pro francouzskou hudbu, i když v této syrové instrumentaci působí šokujíce. Kovadlina je v této inscenaci vypuštěna z důvodu, že pan režisér byl názoru – a podle mě měl pravdu – že když někdo opravuje hodinky, tak rozhodně nevydává zvuk, jako kovadlina. To působí spíš, jako když si někdo stlouká Siegfriedův meč (smiech). Takže on to vypustil a Éléazar ruší křesťanskou slavnost prací tak, že buší do všeho kolem, co je kovové. Rovněž po Ruggierovi pan režisér chtěl, aby sám hrál na bubínek, což podle mě působí dobře, byť to není hráčsky dokonalé, ale působí to přirozeně. Ne jako když v orchestru někdo hraje – sice dokonale – na bubínek, a na jevišti se to někdo snaží předstírat a hraje v úplně jiném rytmu.

J. F. Halévy: Židovka, Opera SND, 2017,
Michal Lehotský (Éléazar), Liudmila Slepneva (Rachel), Ján Ďurčo (Ruggiero), Zbor Opery SND,
foto: Pavol Breier

Židovka nesie aj určité autobiografické prvky. Halévy patril k druhej generácii nemeckých Židov, ktorí sa dostali do Francúzska počas Júlovej revolúcie, ako mladík nejaký čas pobýval v Ríme, kde mal možnosť sa zúčastniť na živote v židovskom ghete, de facto na ilegálnom živote Židov v srdci kresťanskej ríše. Vnímate tú operu výsostne ako historickú alebo tak trochu aj ako Halévyho osobnú výpoveď?

Přiznám se, že mi to vlastně nikdy nenapadlo o tom takhle přemýšlet… Je to zajímavá myšlenka, ale spíš myslím, že ne, že Halévy si ten námět zvolil jako velice aktuální pro danou dobu, protože evropské dějiny té doby o těchto rozporech víry byly.

Je Židovka podľa vás viac o strete kultúr a náboženstiev alebo o strete individualít? A čím môže toto dielo dnešného diváka osloviť?

Podle mého názoru je to hlavně o lidském fanatizmu, je jedno, ze které strany se to vezme. Myslím, že taky proto je to tak aktuální, protože kus takového fanatizmu má v sobě každý z nás a každý se dostane v životě do situace, kdy mu je ublíženo a vyvolá to v něm reakci, která muže být velmi negativní. Samozřejmě, je už individuální, do jaké míry se to vyhrotí až do takovéhle nenávisti. Ale to už je tak trochu o nezvládnutí svého já. A i ten příběh je, v dnešní době obzvlášť, vysoce aktuální. Když k tomu najdete cestu a pochopíte smysl toho díla, tak myslím, že to může mít veliký efekt a může to diváka oslovit i v dnešní době.

Ďakujem za rozhovor a k premiére prajem všetkým zlomte väz!

Pripravila: Vladimíra Kmečová

Robert Jindra,
foto: Ivan Korč

Popredný český dirigent Robert Jindra študoval operný spev a dirigovanie na pražskom Konzervatóriu. Pôsobil vo viacerých operných domoch, najprv ako asistent dirigenta, neskôr ako dirigent. V rokoch 2006 – 2009 pôsobil v Deutsche Oper am Rhein (Düsseldorf/Duisburg) a v rokoch 2010 až 2014 už zastával post hudobného riaditeľa Národného divadla moravsko-sliezskeho v Ostrave. V roku 2013 sa stal hudobným riaditeľom Národného divadla v Prahe, ale nasledujúci rok z funkcie odstúpil. V ostravskej opere naštudoval viacero inscenácií francúzskej, talianskej, ale i domácej českej proveniencie. Najzaujímavejšie z nich Massenetov Werther, Janáčkova Vec Makropulos, Káťa Kabanová, Jej Pastorkyňa, Verdiho Falstaff a Traviatu, Pucciniho Bohéma a Wagnerov Lohengrin priniesli talentovanému dirigentovi uznanie odbornej aj laickej verejnosti. Popri jeho ostravskej ére treba spomenúť aj nemenej úspešné pôsobenie v Národnom divadle v Prahe, kde naštudoval Janáčkove opery Príhody líšky Bystroušky, Jej Pastorkyňu, Z mŕtveho domu a Smetanovu Libušu. Robert Jindra sa popri pôsobení v operných domoch venuje aj koncertnej činnosti. Spolupracoval s Janáčkovou filharmóniou, Pražskou komornou filharmóniou, Českým národným symfonickým orchestrom, Plzenskou filharmóniou, Symfonickým orchestrom Českého rozhlasu a inými telesami.

Robert Jindra taktiež spolupracoval s Operou SND, kedy v roku 2014 dirigoval koncert pri príležitosti životného jubilea Petra Mikuláša. Ako autor hudobného naštudovania opernej inscenácie sa v súvislosti s Halévyho Židovkou predstavil v SND (2017) po prvý raz.

email

About Author

Leave A Reply