Dominik Beneš: Mozartova opera Čarovná flauta je aj po 225. rokoch stále iskrivá

0

Veľkosť písma

  • A
  • A
  • A
Mozartova Čarovná flauta patrí medzi najznámejšie diela svetovej opernej literatúry a jej autor ju dokončil na sklonku svojho mladého života. V tomto roku si pripomíname 225. výročie od jej svetovej premiéry, ktorá sa konala 30. septembra 1791 v predmestskom divadle Freihaus auf der Wieden vo Viedni. Pri tejto príležitosti sme pripravili rozhovor s mladým českým režisérom Dominikom Benešom, ktorý u nás toto dielo zinscenoval v banskobystrickej Štátnej opere v máji tohto roku. Týmto predstavením zároveň debutoval na slovenskej opernej scéne. S režisérom, ktorý mal príležitosť pracovať na tomto opernom titule, sme sa rozprávali nielen o jeho pohľade na Čarovnú flautu, ale aj o jeho vnímaní opery či plánoch do budúcnosti.

V Banskej Bystrici ste v máji tohto roku zinscenovali Mozartovu operu Čarovná flauta, ktorej polookrúhle výročie – 225 rokov od jej svetovej premiéry – si v tomto roku pripomína celý hudobný svet. Je to dielo preverené sitom času a preto moja prvá otázka znie, ako vnímate ako predstaviteľ mladej režisérskej generácie, populárnu Mozartovu Čarovnú flautu a čím je toto dielo zaujímavé aj po dvoch storočiach?

Inscenování Čarovné flauty byl pro mě opravdový dárek. Ta opera je plná kouzel, emocí, střetů protikladů, prolíná v sobě realitu se světem fantazie, a proto jsem se neskutečně těšil na to, že se budu moci jako inscenátor s touto operou „poprat“. Je obdivuhodné, že Mozartova jiskrná a výpravná hudba je po 225. letech stále tak lahodná a obohacující i pro dnešní generaci. Režírovat „Mozarta“ a jeho cestu za štěstím je pocta.

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, Dušan Šimo (Tamino), Judita Andelová, Oľga Hromadová, Katarína Procházková (Tri Dámy), foto: Jozef Lomnický

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, réžia Dominik Beneš
Dušan Šimo (Tamino), Judita Andelová, Oľga Hromadová, Katarína Procházková (Tri Dámy),
foto: Jozef Lomnický

Bolo pre Vás ako režiséra toto stretnutie sa s Čarovnou flautou ako prvé, alebo ste už toto známe dielo niekde režírovali?

Jako režisér jsem se s flautou setkal poprvé. Nicméně jako posluchač a divák, nebo jako student a asistent režie už poněkolikáté. Byla to vlastně první opera, kterou jsem jako malý divák viděl. Poprvé v divadelní budově, poprvé na opeře. Tenkrát jsem hlavně z úžasu koulel očima, když Královna noci zpívala své koloratury. Na tom představení jsem byl několikrát a pořád jsem si doma zpíval „ a, a, a, a, a, a, a, a!“ (smiech). Jako asistent režie jsem se setkal nejdřív s Figarovou svatbou a absolutně jsem se do Mozartovy hudby a především do jeho mistrných ansámblů zamiloval. Pak přišla asistence výborné režisérce Janě Kališové, která flétnu inscenovala v Plzni a tím se má obliba Mozarta takřka zpečetila.

V tomto roku si pripomíname 225. výročie od svetovej premiéry Čarovnej flauty. Prezraďte našim čitateľom, čo vás najviac zaujalo pri zoznamovaní sa s týmto dielom v prípravnej fáze novej banskobystrickej inscenácie?

Když jsem se začal podrobně flétnou zabývat a s inscenátory rozebírat témata, která v sobě nese, zjistil jsem, jak obrovská zodpovědnost na mně leží. Flétna není jen obyčejný dramatický, nebo komediální příběh. Má v sobě doslova božské poselství o smyslu života a nutnosti sebeuvědomění každého jedince. Myslím, že to jsou pro každého z nás stále velmi aktuální témata k řešení napříč generacemi.

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, Judita Andelová, Oľga Hromadová, Katarína Procházková (Tri dámy), Šimon Svitok (Papageno), Dušan Šimo (Tamino), foto: Jozef Lomnický

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, réžia Dominik Beneš
Judita Andelová, Oľga Hromadová, Katarína Procházková (Tri dámy),
Šimon Svitok (Papageno), Dušan Šimo (Tamino),
foto: Jozef Lomnický

Ste mladým operným režisérom, ale pôvodne ste vyštudovali herectvo. Čím vás zaujala opera?

Od mala jsem zpíval v dětském ansámblu a emoce z hudby jsem si velmi brzo uvědomoval. K opeře jsem tíhl odjakživa, nejdříve pro její velkolepost a později pro její dramatický účinek. Souznění textu s hudbou, společná práce velkého počtu umělců jak v orchestřišti, tak na jevišti a v jeho zákulisí. Popravdě, opera se mi zdála pro svou působnost nedosažitelná a ani mě nenapadlo se jí profesně zabývat. Hudebnímu divadlu jsem se ale chtěl věnovat. Přihlásil jsem se do Ateliéru muzikálového herectví na Jamu v Brně. Později jsem odvahu hlásit se na operu získal. Fascinovala mě čím dál víc. Podal jsem přihlášku na operní režii na Hamu v Praze a byl jsem přijat.

Ako vnímate operu?

Operu vnímám jako setkání s „Bohem“.

Ste herec s hudobným vzdelaním, predpokladám, že pri inscenovaní operného diela kladiete u interpretov dôraz na herectvo.

Kladu důraz na přesvědčivé ztvárnění postavy a pravdivé jednání v nejrůznějších situacích. Samozřejmě opera vyžaduje jistou stylizaci od civilního jednání. Tím ale dává zpěvákům další možnost, převést svůj hudební talent a um do pohybu a do výrazu. Základem pro uchopení každé postavy je naše nitro. A tam začíná má spolupráce s hercem.

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, Mariana Hochelová (Kráľovná noci), Michaela Popik Kušteková (Pamina), foto: Jozef Lomnický

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, réžia Dominik Beneš
Mariana Hochelová (Kráľovná noci), Michaela Popik Kušteková (Pamina),
foto: Jozef Lomnický

Aký je názor mladého režiséra na súčasné inscenovanie operných diel?

Operní inscenace se často velmi úspěšně, řadí mezi nejzajímavější počiny divadelních sezón. Opera frčí. Inscenační tradice oper se otevírají a provětrávají. Každá nová generace inscenátorů jim vnuká stále nový život a to se ostatně děje odjakživa. Dnes však máme k dispozici spoustu nových technických možností, jak co nejlépe vytvořit operní divadelní iluzi, a zároveň myslím že současná generace režisérů je zase o krok odvážnější. To samozřejmě všechno souvisí i s vývojem naší společnosti jako takové.

Ako by ste charakterizovali svoj režijný rukopis?

Musím přiznat, že se stále vyvíjí a tříbí. Čím víc inscenací mám na svém kontě, tím víc mám pocit, že se musím stále učit a že mám co objevovat. Samozřejmě se do mých inscenací promítá má osobitost. Vždy mě velmi zajímá psychologie postavy, motivy k jednání a stav její duše. Mám také oblibu v určité formě hororu, nebezpečí a v ironii. Na druhou stranu se velmi rád nechám pravdivě dojmout nebo citově vydírat. Divadlo by mělo být za všech okolností pravdivé a tím rezonovat v divákovi. Dramaturgyně Štátnej opery mě po shlédnutí mých představení označila za romantika. Takže zřejmě to je fáze, ve které se momentálně já a můj rukopis nacházíme. Existenciální romantik? (smiech).

Máte za sebou niekoľko inscenácií rôznych žánrov aj období, ktorú považujete za svoju doteraz najlepšiu?

Právě z hlediska různorodosti těch titulů si nemohu jen tak jednoznačně vybrat jednu „reprezentativní“ inscenaci. Každá z nich byla něčím jedinečná, mnoho mě naučila a připravila na další režijní výzvy. Když mám jmenovat, uvedu trojlístek inscenací, které cítím ve svém profesním vývoji jako průlomové. Za prvé to je debut v Národním divadle v Praze s dvojtitulem Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolanty, za druhé kabaretní muzikálová podoba hudební westernové komedie Limonádový Joe ve Slezském divadle v Opavě a za třetí inscenování Mozartovy Čarovné flauty právě ve Štátnej opere v Banské Bystrici. Pražský dvojtitul ruských autorů mě přivedl k podstatě lidské existence, k duši jedince. V návaznosti jsem v Čarovné flautě mohl pokračovat v polemice o osudu člověka a jeho volbě životní cesty. V Limonádníkovi jsem zase zúročil svou velkou oblibu v kabaretním divadle, což se ukázalo jako výborný klíč k pojetí příběhu.

P. I. Čajkovskij: Jolanta, Národné divadlo Praha, 2015, foto: Patrik Borecký

P. I. Čajkovskij: Jolanta, Národné divadlo Praha, 2015, réžia Dominik Beneš
foto: Patrik Borecký

Máte za sebou debut na slovenskej opernej scéne, inscenácia sa stretla s dobrým diváckym ohlasom a taktiež ju prijala odborná kritika. Pavel Unger vo svojej recenzii napísal: ,,V Banskej Bystrici sa zrodila inscenácia, ktorá plne zodpovedá typu rodinného predstavenia a má obrovské šance svojou estetickou hodnotou kultivovať mladého diváka. V tom je veľká devíza novej Čarovnej flauty.“ Je to teda inscenácia, ktorú sa oplatí vidieť, a mňa by zaujímalo, ako ste režijne prečítali toto známe Mozartovo dielo a ako ste pristúpili k jeho zinscenovaniu?

Ač jde o jedno z Mozartových posledních děl vůbec, hovoří k nám o novém začátku. Jeden Mozart umírá, aby se jiný zrodil. Životní cesta k podstatě lidského života, naslouchání svému srdci a volba duchovního i praktického směrování svých kroků, uvědomění a nový začátek. Tak jsem přečetl Mozartovu partituru a Schikanederův text. Pro naši inscenaci jsem určil téma Zrození. Ať už jako zrození nového nepopsaného života, tak znovuzrození sebe sama. Taminovo putování za smyslem života jsme v Bystrici zinscenovali v poetice cesty Alenky říší divů a tím se, věřím, inscenace otevřela širokému publiku. V neposlední řadě na diváky z jeviště promlouvá opravdu sehraný tým umělců, kteří tvoří soubor banskobystrické Štátnej opery a tím inscenaci povznáší velmi vysoko.

V Banskej Bystrici je Čarovná flauta v slovenskom preklade. Ako ho vnímate? Objavujú sa informácie, že mladí Česi už slovenčine nerozumejú. Je pre Vás, ako zástupcu mladej generácie, slovenčina ešte stále zrozumiteľná?

Já si troufám tvrdit že ano. Moje babička pocházela ze Slovenska a společně s mým dědou se přistěhovali na Severní Moravu na území bývalých Sudet, kde se tenkrát usadili obyvatelé z celého Československa. Někteří starousedlíci mluvili ještě velmi dobře i německy a patrný tam byl i vliv polského jazyka. Tím nemám na mysli, že ovládám veškeré středoevropské jazyky, ale se svou babičkou jsem prožil velkou část děství a ta mě naučila spoustu slovenských slovíček.

Stretli ste sa v preklade libreta so slovami, ktorým ste nerozumeli?

Na textu jsme pracovali s dramaturgyní Štátnej opery Bětkou Lukáčovou společně. Já v češtině a Bětka ve slovenštině. Když jsme si navzájem vysvětlovali jednotlivé scény, oba jsme věděli jak mají vypadat.  Bětka celý text přepsala do slovenštiny a jisté věty vepsala v banskobystrickém nářečí, které navíc velmi humorně okořenila. Musím přiznat, že to už jsem měl potíže rozumět všemu. Bylo to ale výborné, text tak získal osobitost. Měli jsme ovšem také pár obratů v češtině, které nebylo jednoduché přeložit do slovenského jazyka.

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, Marek Pobuda (Papageno), Peter Malý (Tamino), Ivana Kurtulíková, Lenka Jombíková, Nora Hutňanová (Traja chlapci), foto: Jozef Lomnický

W. A. Mozart: Čarovná flauta, Štátna opera Banská Bystrica, 2016, réžia Dominik Beneš
Marek Pobuda (Papageno), Peter Malý (Tamino),
Ivana Kurtulíková, Lenka Jombíková, Nora Hutňanová (Traja chlapci),
foto: Jozef Lomnický

Mozarta bežní ľudia vnímajú ako ,,pojašeného človeka“ (aj na základe známeho filmu Miloša Formana Amadeus), ale faktografia hovorí o tom, že bol citlivým, hlboko zmýšľajúcim človekom, poznal ľudskú psychológiu a jeho skladateľský rukopis je jedinečný. Ako sa na Mozarta pozeráte vy?

Ano, vnímám ho přesně tak, jak jste popsal. Mnohem více znám Mozartovo dílo než Formanův film. Je pravda, že po jeho shlednutí mě osobnost „Amadea“ nezaujala, ačkoliv film sám o sobě byl strhující. Mozartovo dílo však mluví za něj a dává nám šanci poznat jaký doopravdy byl.

Ako sa vám inscenuje Mozartove dielo?

Mozartova koncepce je přehledná a to mi velmi pomáhá. Sled jednotlivých hudebních a mluvených čísel jsem jemně dramaturgicky upravil dle vzorů, které můžeme znát z historie inscenování Čarovné flauty, a to především v druhém jednání opery, tak, aby mi lépe zapadaly motivy jednání jednotlivých postav a jejich charakter. V podstatě jsem se ale v realizaci magického prostředí nechal vést Mozartovou hudbou.

Je nejaká jeho opera, ktorú by ste veľmi radi zinscenovali?

Tak jako asi každý režisér se těším především na možnou příležitost inscenovat Figarovu svatbu a „operu oper“ Dona Giovanniho. Samozřejmě že tituly jako Titus, Idomeneo, nebo Únos ze serailuZahradnice z lásky, ve mě také velmi rezonují…

Sledujete operné dianie komplexnejšie, alebo len v Česku?

Operní dění u nás mě velmi zajímá a dívám se i za hranice. Do zahraničí se vypravuji už méně, ale za to se snažím vidět veškeré počiny zahraničních souborů, které v Čechách, nebo na Slovensku hostují. Pravidelně sleduji program přímých přenosů v kinech, nebo internetových záznamů inscenací ze světových operních scén. S reálnou přítomností přímo v hledišti divadla se tyto různé alternativy však srovnat nedají.

I. Stravinskij: Slávik, Národné divadlo Praha, 2015, foto: Patrik Borecký

I. Stravinskij: Slávik, Národné divadlo Praha, 2015, réžia: Dominik Beneš
foto: Patrik Borecký

Aký ste mali najsilnejší operný zážitok a kde?

Opět je velmi těžké vybrat jen jeden nejsilnější zážitek. Tomuto žánru jsem propadl proto, že na mě zapůsobil z více směrů postupně. Ať už to bylo při poslechu hudby, nebo zážitek z pěvecké interpretace, strhujícím  inscenačním, nebo hereckým pojetím… Opera má pro mne neskutečné kouzlo a ten nejsilnější zážitek jsem schopen zažívat znovu a znovu. Teď si ale uvědomuji, že poslední moment, kdy jsem naplno zažil opravdové emoce a oddal se působení opery, byl při generální zkoušce v Praze při duetu Jolanty a Vaudemonta v podání Dany Burešové a Aljaše Farasina. Jejich kreace plná citlivých emocí a společné souhry mě absolutně odrovnal.

Čo vás čaká v najbližšom období? Na čom momentálne pracujete?

Momentálně připravuji pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích komickou operu Arthura Sullivana Mikádo a v příští sezóně mě čeká Verdiho Maškarní ples v opeře Národního divadla v Praze.

Leto 1791, presne pred 225. rokmi, strávil Mozart finálnymi prípravami svetovej premiéry Čarovnej flauty. Aké bolo vaše tohtoročné leto?

Toto léto bylo pro mě v zásadě velmi odpočinkové, trávil jsem ho s přáteli a to většinou ve vodě (smiech).

Ďakujem za rozhovor.

Dominik Beneš pochádza z Opavy. Divadelnému umeniu sa začal venovať na Janáčkovej Akadémii múzických umení v Brne, kde pod vedením Jany Janěkovej študoval v ateliéri muzikálového herectva. Opera ho oslovila natoľko, že začal študovať opernú réžiu pod vedením Miloslava Nekvasila a Martina Otavu na Akadémii múzických umení v Prahe, kde v roku 2012 absolvoval uvedením singspielu Jiřího Antonína Bendu Romeo a Júlia. Ako režisér na profesionálnej scéne debutoval réžiou opery Bedřicha Smetanu Tajemství v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde už predtým pôsobil ako asistent réžie. V Plzni tiež inscenoval Hoffmannove poviedky Jacquesa Offenbacha a v rámci medzinárodného operného festivalu Armel v Budapešti súčasnú operu Gábora Kereka Paródia. V rokoch 2010–2014 pôsobil ako režisér a lektor hereckej výuky v opernom štúdiu Konzervatória Plzeň, kde uviedol mimo iného obidve intermezza Giovanniho Battistu Pergolesiho La serva padrona a Livietta e Tracollo a Zuzankino tajomstvo Ermanna Wolf-Ferrariho. V divadle F. X. Šaldy v Liberci inscenoval komickú operu Gaetana Donizettiho Don Pasquale a na zámku Hluboká nad Vltavou Sluhu dvoch pánov Carla Goldoniho. V auguste 2015 debutoval v Národnom divadle v Prahe zinscenovaním dvojtitulu oper ruských autorov Slávika od Igora Stravinského a Jolanty P. I. Čajkovského. V rodnej Opave sa po prvýkrát predstavil réžiou muzikálového predstavenia Limonádový Joe v Sliezskom divadle a potom nasledoval debut na slovenskej opernej divadelnej scéne zinscenovaním Čarovnej flauty Wolfganga Amadea Mozarta v Štátnej opere Banská Bystrica. V súčasnosti pripravuje komickú operu Arthura Sullivana Mikádo pre České Budejovice, barokovú inscenáciu napísanú pre festival Smetanova Litomyšl a operu Maškarný ples Giuseppe Verdiho pre Národné divadlo v Prahe. Dominika Beneša v jeho profesionálnej kariére významne ovplyvnil predovšetkým niekdajší šéf opery v Plzni pán Jiří Pánek, režisér a pedagóg Miloslav Nekvasil, prodekanka HAMU v Prahe pani Ingeborg Radok Žádná, režisérky Magdalena Švecová a Jana Kališová a režiséri Róbert Alföldi, Jiří Heřman a Jan Burian. Z dirigentských osobností spolupracoval s Jiřím Štruncom, Tomášom Braunerom, Vojtěchom Spurným, Richardom Heinom, Janom Latham-Koenigem a s Igorom Bullom.

Pripravil: Ľudovít Vongrej

Podporte časopis Opera Slovakia
Článok je chránený autorským zákonom a jeho akékoľvek použitie, alebo šírenie bez písomného súhlasu redakcie Opera Slovakia alebo autora je zakázané.

O autorovi

Ľudovít Vongrej

šéfredaktor Opera Slovakia, predseda redakčnej rady Opera Slovakia, spravodajca, publicista, odborný editor a hudobný producent, člen Slovenského centra Medzinárodnej asociácie divadelných kritikov (SC AICT)

Zanechajte komentár